Stává se mi často, že když řeknu, že jsem umělkyně/malířka, následuje otázka: „A jakou máš uměleckou školu?“ Jako by ten diplom rozhodoval o tom, jestli má člověk právo tvořit, vystavovat a nazývat se umělcem.
Já vystudovanou uměleckou školu nemám, dva roky na základní umělecké škole nepočítám, a přesto maluju, tvořím, vystavuju a svou práci posílám dál mezi lidi. Neznamená to, že bych školu považovala za zbytečnou. Naopak. Umělecká škola může člověku nabídnout pevné základy, vedení, kontakty i příležitosti, ke kterým se jako samouk dostávám složitěji. Zároveň si ale nemyslím, že je škola nezbytnou podmínkou pro vznik skutečného umění.
Studium uměleckého oboru má bezpochybně řadu výhod. Člověk se učí techniku, kompozici, práci s barvou, perspektivu, dějiny umění i schopnost o vlastní tvorbě přemýšlet. Studenti mají okolo sebe pedagogy a spolužáky, kteří jejich práci sledují, hodnotí, chválí a někdy také zpochybňují. To vše je cesta, která může usnadnit proces zviditelnění se jako umělci, a může posílit sebevědomí pro obhájení své práce. Možná se vám to nemusí tak zdát, ovšem obhájit se, to je něco, co v umělecké tvorbě umělec dělá celkem často. Vlastně i v běžném životě, že? Tak proč se to rovnou nenaučit na umělecké škole a aplikovat tento um při obhajobě vlastní existence 🙂
Škola navíc vytváří prostředí, ve kterém je umění přirozenou součástí každýho dne. Studenti mají důvod pravidelně kreslit, malovat, navštěvovat galerie a zkoušet nový postupy. Nemusí si složitě hledat čas mezi prací, rodinou a dalšími povinnostmi. Tvorba je v daným období jejich hlavním úkolem.
Velkou výhodou jsou také kontakty. Během studia se člověk seznamuje s dalšími umělci, kurátory, galeristy nebo s lidmi z různých kreativních oborů. A právě kontakty mohou později sehrát velkou roli.
Netvrdím, že na vzdělání nezáleží. V některých situacích může být absolvovaná umělecká škola významnou výhodou. Týká se to především různých grantů, výběrových řízení, veřejných zakázek, spolupráce s institucemi nebo působení v akademickém prostředí. Taky někteří zadavatelé zakázek mohou dát přednost člověku, který má za sebou známou školu a může se opřít o formální vzdělání. Diplom pro ně představuje určitou záruku. Neříká sice všechno o kvalitě konkrétního umělce, ale může pomoci vytvořit důvěru ještě předtím, než zadavatel jeho práci skutečně pozná.
Bez školy si tuto důvěru musím vybudovat jinak. Prostřednictvím mého portfolia, výstav, doporučení, hotových realizací a spokojených zákazníků. Vyžaduje to odvahu, vytrvalost i schopnost představit svou práci veřejnosti. Já jsem se dlouho bála ukazovat mou tvorbu veřejnosti a udělala jsem to teprve ve 38 letech. Do té doby jsme neměla odvahu a sebevědomí na to, aby mě hodnotili cizí lidé. Stal se ale takový životní zlom a odhodlala jsem se jít s mou tvorbou ven. A bylo to to nejlepší rozhodnutí, které jsem v danou chvíli mohla udělat!
Diplom je fajn, ale nezaručuje originalitu, cit ani schopnost oslovit druhé. Člověk může dokonale ovládat techniku, znát teorii a přesto tvořit díla, který jsou emočně prázdný. Stejně tak může někdo bez vzdělání vytvořit obraz, před kterým lidé dlouho stojí, protože v nich vyvolává emoce, vzpomínky nebo otázky. Technika se dá naučit. Některá pravidla lze nastudovat z knih, kurzů, videí nebo prostřednictvím vlastních zkušeností. Emoce a osobní pohled na svět, to vás na škole nenaučí.
Umění podle mě není pouze správně namalovaná postava, přesná perspektiva nebo dokonale zvládnutá anatomie. Umění je také způsob, jakým člověk vnímá svět. Je to schopnost přenést vlastní emoci, myšlenku nebo zkušenost do něčeho, co mohou vidět a prožívat i ostatní.
Právě proto si myslím, že neexistuje jen jediná správná cesta.
Jako tvůrkyně, která nemá uměleckou školu, se musím mnoho věcí naučit sama. Hledám informace, zkouším různý postupy, kvalitu pláten, barev a jejich míchání, dělám chyby a někdy dlouho nevím, jak nějaký dílo dotáhnout k „dokonalosti“. Nemám vedle sebe někoho, kdo by mi ukázal rychlejší nebo technicky správnější postup. Jsou chvíle, kdy o sobě pochybuju a mám pocit, že moje tvorba nikoho nezajímá. Jsou dny, kdy ztratím veškerou inspiraci a jen koukám do plátna a nevím, co dál.
Zároveň ale může mít tato cesta jednu velkou výhodu. Nejsem od začátku tolik svázaná pravidly a očekáváním. Objevuju si vlastní postupy, kombinuju materiály a dovoluju si dělat věci, který bych možná podle učebnic dělat neměla. Samozřejmě hrozí, že budu některý chyby opakovat a možná ani neznám správný technický základy. Na druhou mám ale svobodu a můžu si najít osobní rukopis bez ovlivnění školou a aktuálních trendů. Často slýchám, že můj styl je poznatelný. Je jiný, a tím originální. Pravidla? Co to je? V umění neuznávám pravidla (a vlastně celkově v životě mám problém s dodržováním některých pravidel 😀 ).
Je tedy umělcem ten, kdo má diplom? Ten, kdo prodává obrazy? Ten, kdo vystavuje v galerii? Nebo ten, kdo tvoří celý život, ale svou práci nikdy veřejně neukázal?
Mám jednoduchou odpověď. Všichni zmínění mohou být umělci.
Důležitý je, zda člověk opravdu tvoří. Zda svou práci rozvíjí, hledá vlastní cestu a je ochotný jí věnovat čas, energii a kus sebe.
Často se mluví o talentu, jako by šlo o kouzelnou vlastnost, se kterou se člověk buď narodí, nebo ne. Talent může být dobrým začátkem, ale bez práce se nerozvíjí. Stejně tak ani vzdělání nepomůže člověku, který po škole přestane tvořit.
Ať už člověk studoval, nebo ne, musí malovat, kreslit, hledat, pozorovat a zkoušet. Musí být ochotný některé obrazy přemalovat, jiné odložit a přiznat si, že ne všechno, co vytvoří, bude dobrý.
Tvorba je dlouhodobý proces. Není to jedna výstava, jeden prodaný obraz ani pochvala na sociální síti. Je to cesta plná nadšení, pochybností, slepých uliček a malých posunů, kterých si někdy všimneme až po několika letech.
Já tvořím bez titulu. Učím se vlastní prací, zkušenostmi, pozorováním i chybami. Moje cesta možná není nejjednodušší ani nejpřímější, ale je moje. A právě osobní cesta, opravdovost a odvaha něco ze sebe ukázat jsou podle mě pro umění zásadní.
Sju